Krátký úvodník o svobodě slova:

Ve svém pondělním článku jsem položil řečnickou otázku, kde můžeme podepsat henten dopis Petru Fialovi, který napsala Společnost na obranu svobody projevu. Tak ho můžeme podepsat zde: Petice.com

A teď už dnešní text:

Společnost pro obranu svobody projevu včera zveřejnila otevřený dopis Petru Fialovi (ke dni lidských práv), který podepsalo víc než padesát osobností veřejného života. V tomto dopise píší, že jsou zneklidněni politizací Ministerstva vnitra, které polarizuje společnost a vytváří zde atmosféru strachu svými cenzurními snahami. Dopis stojí za to, si přečíst, je v něm totiž všechno, co naší zemi přivádí do neštěstí.

Odborářská demonstrace na Malostranském náměstí… První a zároveň určitě poslední, na které jsem se objevil. Ještě jsem ani nedomluvil a twitter byl plný příspěvků, jak se jakási školská platforma od demonstrace distancuje, protože jsou ehm ehm demokrati a s nějakým antisystémovým proruským kolaborantem nemají nic společného. Aneb, když vás sice vláda bere na hůl, ale necháte Českou televizi určovat, kdo je hodný a kdo není. Že, Petro Mazancová?

Ve čtvrtek jsem měl moc hezké setkání s občany v Děčíně. Organizoval to místní předseda Trikolory Miroslav Červenka a pozval si tam Ládika Větvičku, mojí maličkost a Petra Štěpánka. Tak trochu to byla propagace mojí knížky, protože Mirek Červenka mě kdysi navštívil u mě doma, to jsme ještě dělali korektury… a tenkrát mi slíbil, že jednoho dne uděláme setkání s občany „tam u něj.“

Když jsem před několika dny dělal reklamu nové analýze o dezinformacích, která ukázala, že prakticky všichni dezinformátoři svojí práci dělají zadarmo a radostně, jen jim lidé občas přispějí na náklady… a vysmíval jsem se všem těm analytikům, že umějí jen googlovat a opisovat jeden od druhého, ale nikdo z nich se o seriózní výzkum na Alternativě ani nepokusil, nezdůraznil jsem dostatečně, že autoři sami hořce přiznávají, že jakékoliv upozornění na dezinformaci, jí jenom zvyšuje dosah…

Celý svůj život jsem prožil v Českobratrské evangelické církvi. Svůj konec to vzalo letos v srpnu, ale předchozích čtyřicet let života jsem tam byl velmi aktivním členem. Můj tatínek byl po dlouhá desetiletí představeným malého sboru v západních Čechách a tento sbor je v celé církvi asi jediný, který přežije její konec… Je na ní už několik let absolutně nezávislý.

Dnes se ke slovenským volbám vrátíme ještě jednou, přes ty úplně nejvíc poražené v tomto klání. Agentury pro výzkum veřejného mínění. V našem případě půjde konkrétně o Median a Focus. Vyznamenaly se vydáním povolebního výzkumu tzv. exit pollu, který přepovídal vítězství Progresívného Slovenska. Výzkum se dělá tak, že před volební místnost postavíte chlapíka, který se ptá odcházejích voličů, koho volili. V praxi je to samozřejmě trochu složitější, protože je rozdíl mezi volební místností v centru Bratislavy a v Humenném.

Vít Rakušan:

Výsledek slovenskýchvoleb je pro nás varováním i poučením. Obavy lidí, kteří žijí často na periferii zájmu, nemusejí mít reálný základ, ale nejsou proto méně skutečné. Pokud chceme udržet v Česku liberální demokracii, musíme vysvětlovat její výhody i těm, kdo z nich v současné době neprofitují, nebo jen málo. Lidem ve vyloučených lokalitách, lidem chudším, zklamaným. A vytvářet společnost odolnou proti strachu.

Původně jsem chtěl tento týden psát o školství… respektive o té nové hygienické vyhlášce, podle které už ve třídách nemusí být ani umyvadlo a stačí jeden záchod pro kdovíkolik dětí. Chtěl jsem tuto vyhlášku porovnat s veterinárními předpisy pro chov krav nebo prasat a ukázat, že by se v dnešní době dětem líp existovalo v kravíně, než ve škole. Ale když se nám tak krásně rozjíždí kauza Vítka Rakušana a jeho šifrovaného telefonu od Polčáka, tak přenechám toto téma Janě Kunštekové, která ho pro Litterate zpracuje víc než dopodrobna.

Krátce shrnu situaci: