Tak nám právě začala nová válka. Tentokrát mezi Izraelem a hnutím Hamás, které ovládá pásmo Gazy. Oni totiž předvedli neuvěřitelný husarský kousek. Po mnoha letech, kdy se omezovali na střílení raket a omezené útoky, předvedli skutečnou vojenskou operaci, při které pronikli až pětadvacet kilometrů od hranic pásma Gazy, obsadili několik vesnic, ba dokonce byli schopni postřílet izraelské vojenské posádky na některých základnách.

Tak jsme se dozvěděli, že podle agentury Morning Consult je Petr Fiala nejméně oblíbeným demokratickým premiérem na světě. Věří mu jen 18% občanů. Je méně oblíbený než Macron, kterému běžně hoří předměstí Paříže. Je méně oblíbený než Scholz, kterému zase nehoří kotle v elektrárnách. Naopak, nejoblíbenější je indický Módi, i když je Indie hodně chudá země a život tam není peříčko. Druhý nejoblíbenější je mexický prezident Obrador (že jste o něm nikdy neslyšeli?), i když mu v zemi řádí drogové kartely…

Svoji nálepku kolaboranta jsem si vysloužil za úpornou snahu, aby válka na Ukrajině nezačala. Bez ohledu na všechna (západní) morální stanoviska, bez ohledu na kecy o svobodě a národní suverenitě. Bez ohledu na (západní) stanoviska fungování mezinárodního práva. Bez ohledu na srdečné dohody USA s Ukrajinou, bez ohledu na ujišťování o západní technologické převaze. Každé řešení jsem považoval lepší, než válku.

Před několika dny jsem napsal, že podle mého rozumu spočívá ruská propaganda v tom, že se Rusko záměrně vykresluje jako slabé a tím nutí protivníky předčasně vytahovat karty a dělat chybné kroky, které pak nemohou vzít zpátky ani z politických ani z vojenských důvodů. To bylo ještě před pádem Prigožinova letadla, které k této úvaze přidalo zase další parametry. Čím déle sleduju celou situaci na Ukrajině, tím více jsem přesvědčen, že právě tohle je strategická podstata celé války.

Původně jsem chtěl o pádu Prigožinova letadla psát o den později, ale protože se takřka celý majnstrým i většina ostatních zdrojů, co sleduji, k věci vyjádřila jako k jasné záležitosti, řekl jsem si, že posláním Vidláka je svícení do temných koutů a hledání jiných vysvětlení. A když jsem si pak přečetl analýzu ISW, kde jsou si hoši na 99% jistí, že Putin prostě nechal Prigožina tímto způsobem popravit, musel jsem to prostě zkusit jinak.

Volání po míru nahrává ruské propagandě… Takhle nám to tvrdili. Rusko zahájilo nevyprovokovanou agresi proti mírumilovné zemi a je zapotřebí, aby za to zaplatilo. Celý svět se spojil proti Rusku. Západ dodá zbraně i peníze, spustí zničující sankce proti ruské ekonomice, Ukrajinci vyženou okupanty ze země a Rusko se rozpadne.

Milé děti, hezky se posaďte, představte si, že sedíte u táboráku, že to tu máme jak za starých časů a poslechněte si poučný příběh z naší nedávné historie, jak tomu všemu porozuměl Vidlák. Málokdy se stane, že se kus historie takhle pěkně uzavře, proto je zapotřebí se zamyslet nad celým příběhem a vyvodit z něj poučení. Vidlák vám celý tento příběh samozřejmě necpe jako jedinou a dokonalou pravdu, není v jeho možnostech, aby zazněly všechny detaily i vedlejší příběhy, které to celé rámují. Vidlák prostě háže do prostoru, jak naše moderní dějiny pochopil on sám osobně.

Já dnes budu pokračovat v povídání, které jsem začal včera. O tom, že je třeba zůstat mimo válku. Protože když se dostaneme do války, budou v ní platit válečná pravidla. Drsná pravidla. Víte, kdykoliv se bavím s těmi několika liberály, kteří ještě jsou ochotni diskutovat a neutínají debatu šmahem, tak jejich závěrečný argument nakonec vždycky je, že Ukrajina brání Rusku, aby došlo až sem. Ukrajinci bojují, aby Rus ve své imperiální chuti nezabral znovu Českou republiku.

Proto je zapotřebí zásobovat Ukrajinu zbraněmi i penězi. Udržet Rusa co nejdál od nás.

Přátelé, dnes začnu jedním příběhem z rodinné historie. Je důležitý k pochopení kontextu toho, co mám dnes na srdci. Moji pravidelní čtenáři vědí, že moje rodina z půlky pochází ze slezských reemigrantů, kteří odešli za Marie Terezie do tehdejšího Pruska, protože tam měli náboženskou svobodu. Když skončila Druhá světová válka, vrátili se zpátky do vlasti. Druhá půlka mojí rodiny pochází z Volyně.

Pamatujete? Ještě to není ani deset let, když Merkelová řekla své slavné „Wir schaffen das“ a do Německa začali proudit uprchlíci rychlostí deset tisíc denně? Hranice otevřené, lidská srdce také. Němci nosili plakáty „Refuges welcome“ média i neziskovky se předháněly v růžových barvách. Migranti měli být přínosem, je to mezi nimi samý doktor nebo inženýr, jejich integrace měla být projevem nejvyšších lidských i evropských hodnot.