Pečlivě jsem v posledních týdnech sledoval cvrkot médií kolem Milady Horákové. Moc hezky to zapadlo do kontextu dnešní mediální práce... Vytáhlo se jedno téma a pojalo se, jako by neexistovalo nic předtím a nic potom. Jako by se život Horákové sestával jen a výhradně ze zinscenovaného procesu a popravy. Komunisti popravili nevinnou. Tečka. Žádný kontext. Ale to se tak dneska dělá. Rusové sebrali Ukrajině Krym. Tečka. Žádný kontext. Zlý Asad vraždí demokratickou opozici. Tečka.

Dnes opět obrátíme naše zraky za Velkou louži a budeme pokračovat v prokydávání velkého amerického chlívku. Troufal bych si říci, že se jedná přímo chlív Augiášův a tanto příměr v tomto článku ještě několikrát zazní. Zkrátka budeme se dále věnovat dění v USA, protože ať se nám to líbí nebo nelíbí, budeme tím značně ovlivněni. Monohem víc než děním v Rusku. 

Já vím, že tady v kontinentální Evropě a navíc ještě v jejím srdci se nedá počítat s nějakou velkolepou samostatností.  Já vím, že doba, kdy jsme dávali krále zemím okolo nás je dávno pryč a jen tak se nevrátí. Já vím, že máme  v  genech mnohonásobné okupace, ztracené sny, násilné i nenásilní převraty, změny vlády, víry i hospodářství. Já vím, že se nenacházíme ve zrovna šťastném období českých dějin.

Na poslední chvíli jsme se domluvil s rodinou, že zítra se u nás na dvoře bude bagrovat. Musel jsem kvůli tomu zajistit kupu věcí a tak jsem se vrátil domů příliš pozdě na to, abych ještě něco smysluplného napsal. 

Tož do dnešní diskuse nadhazuju téma mladých moderních a dynamických vedoucích, mistrů a manažerů. 

Všímáte si, že jich v poslední době nějak ubylo? Že ty kecy, které měli ještě před pěti roky, nějak přestaly? Že vůbec mladí moderní a dynamičtí vedoucí zmizeli kamsi do neziskovek a ve výrobě se vlastně už skoro nevyskytují... 

Většina komentátorů, či bývalých diplomatů, kteří komentují současnou vlnu prostestů proti násilí, rasismu a já nevím proti čemu ještě, se shodují, že v historii USA bylo podobných protestů více, není to první ani poslední vzedmutí lidových vrstev a nakonec zase opadne a vše se vrátí k normálu. 

Žila byla jedna světová říše. Začala celkem nenápadně městem na řece Tibeře, ale postupně jako Bumbrdlíček rostla a rostla, podrobila si všechny sousedy, zabrala jejich zemi a roztahovala se pořád dál. Nakonec se roztáhla po celém známém antickém světě, jen ti Parthové nechtějí pochopit, kde je jejich místo.

U nás na jižní moravě už pole zlátnou. Žně jsou za dveřmi. I když... letos začnou nejméně o čtrnáct dní později než loni, možná se dokonce opozdí o tři týdny. Není vedro. Třicítky se dostavily tak na jedno odpoledne, pořád poměrně výrazně prší a za červen už u nás máme na těch nejméně deštivých místech 120 mm vody. Čtvrtina našeho běžného ročního úhrnu spadla jen za červen. Leckde je to ještě mnohem víc. Pole jsou rozměklá, klasy jsou nalité, zároveň je slunce "neupeklo" a tak se nám rýsuje nový celorepublikový zemědělský problém. 

Když koukám na všechny ty záběry z USA, kde se teď kácí sochy ve velkém a poslouchám to ohromné ticho našich médií, které jinak mají keců ke každému Putinovu slovu, říkám si, že takhle nějak muselo být Jakešovi, když pak povídal o tom, jak zůstali jako kůl v plotě. 

Přeložili: Alice Flemrová a Tomáš Matras)

Filmový režisér Pasolini byl také plodným básníkem, esejistou a spisovatelem. Jeho literární dílo má tisíce stran. Česky z něho byla vydána jen malá část. Výběr z jeho básní, který vyšel nedávno, poskytuje čtenáři dobrý přehled o hlavních tématech, kterými se Pasolini - básník zaobíral. Shrnuje to nejzajímavější, co nám zanechal. Podobná kniha jeho básní u nás dosud nebyla. 

Jazyky a nářečí

Jakmile napíšu nějaký článek o uprchlících, migrační vlně, imigraci a o svém spíše negativním postoji k velkohubému přijímání migrantů (protože ve skutečnosti se o ně nikdo nepostará, nikdo jim nedá práci a v mnoha případech ji ani nechtějí, takže sklouznou k bezútěšnosti, od toho je krůček k drogám, násilí a podobně), vždycky dostanu několik mailů od různých čtenářů, kteří mi posílají řadu argumentů, že to zbytečně hrotím.