Je sobota a já dneska sázím brambory, řepu a vlastně i všechno ostatní. Předpovědi slibují nějaký deštíček na neděli a pondělí a tak chci mít všechno v zemi. Včera a předevšírem jsem připravoval půdu a bylo to stejné jako loni. Sousedovi se za jeho frézou zvedalo mračno prachu, za mým rotavátorem vyskakovaly mokré hroudy a kousky hnoje, které by se ještě daly ždímat. Přitom na povrchu se už dělala tvrdá krusta a objevovaly se praklinky ze sucha. Pět centimetrů níže ale už bylo krásně vlhko. 

Jak lidem s postupujícím koronavirem už trochu otrnulo (zvykli jsme si), možná přichází čas na to, zhodnotit, co nám ta mrcha odkryla. Co jsme se tak trochu dozvěděli o nás samých.

Z celé té škály poznatků, které si koneckonců musí vyhodnotit každý sám, připoutala moji pozornost stará otázka o Životě, o tom, zda je skutečně nejvyšší hodnotou. Mám o tom s postupujícím věkem stále větší pochybnosti.

Z pohledů na tento problém vytknu symbolicky „před závorku“ stanovisko církevní, které mi charakterizuje například tento postoj:

Chtěl bych tímto článkem přispět ke smíru mezi zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými, protože se mi před dvěma dny tak trochu poškorpili v diskusi. Kydy mají ve čtenářstvu celou řadu zaměstnanců i OSVČ a já bych byl rád, kdyby zůstávali i přes občasná nedorozumění přáteli. 

Nemohu a ni nebudu měnit názory svých čtenářů, ale mohu napsat můj vlastní názor a předhodit ho diskusi. 

I když se to nehodí k dnešnímu nadpisu, první myšlenka dnešního článku nechť patří Tereze Spencerové, která nás navždy opustila. Dodala mému psaní nespočet námětů i postřehů, uměla jít na dřeň a rozuměla Blízkému východu, který je pro nás všechny španělskou vesnicí. Pro můj rozhled po světě byla nepostradatelná a její ztráty želím už teď. Pochybuju, že ji někdo dokáže nahradit, tím spíš v době která nás nejspíš čeká. Vidlák stojí v pozoru u zapíchnutých vidlí a drží minutu ticha. 

......................................

A teď k dnešnímu článku: 

Když se Koroňák v Ojrópě rozjížděl, byly denní přírůstky okolo 20%. Teď když se rozlejzá celosvětově, jsou denní přírůstky okolo 10%. Pořád je to pěkně strmá křivka, ale dynamika breberky je už úplně někde jinde. Má to poměrně jednoduché vysvětlení... 

Všichni si už prostě dost nadělali do gatí. 

Na začátku První světové války si všichni bez výjimky představovali, že válka bude krátká. Prostě to přišlo, mobilizovalo se, armády se daly na pochod, o vítězství se nepochybovalo, za chvíli prý bude po všem, mrtvé opláčeme a vše se vrátí do původních kolejí. Generálové, politici, štáby, intelektuálové, elity i prostí lidé byli přesvědčeni o brzkém konci. Mýlili se. 

Tekutý Prd mě už dvakrát inspiroval k novému článku. Tož děkuji i tentokrát a hned se do toho pustím. Dneska si popovídáme o vzácném okamžiku, který už sto let nenastal a kdo ví, kdy na něj zase dojde. Nebudu chodit kolem horké kaše, řeknu to rovnou... Najednou ze dne na den není s kým kolaborovat. 

Tímto článkem bych rád odpověděl Tekutému prdovi na jeho včerejší komentář, že se snad tetelím radostí nad tím, jak v USA nezvládají epidemii... Omyl, nemám z toho vůbec žádnou radost, jednoduše proto, že neprobíhá počítačová hra, ale každé číslo je jeden mrtvý člověk, který měl rodinu, přátele, sny touhy a zřejmě celý život tvrdě pracoval, aby měl on a jeho děti lepší život. A teď vzal velmi ošklivý konec, přičemž chytré a zvolené hlavy nad jeho rakví dumají, jestli jeho smrt vyváží náklady na utlumení ekonomiky. 

Pětina všech světových nakažených je od včerejška v USA. Do týdne to bude polovina všech světových nakažených a pokud to bude mít stejně strmý nárůst jako doposud, zakrátko bude koroňák skoro výhradně americká záležitost. V  Itálii už zdá se epidemie dosáhla vrcholu... Po třech týdnech totální karantény přichází dlouhá řada týdnů, kdy budou počty mrtvých a nakažených konstantní a sám jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat, než to poklesne natolik, aby se dalo říct, že epidemie skončila.

Náš dědeček (dej mu Pánbu věčnou slávu) říkával jedno důležité zemědělské rčení, které podle mě platí celkem absolutně. 

Příroda má ráda rovnováhu

Podle tohoto rčení platí, že mírná zima bude mít drsný konec, tuhá zima bude krátká, suché jaro skončí velkým slejvákem, mokré a studené léto přinese dlouhý teplý podzim, špatný výnos na pšenici znamená nadprůměrný výnos v kukuřici a podobně. Prostě v zemědělství nikdy nesázet na jednu kartu, nikdy nepředpokládat jen jeden trend.