Přátelé, děkuji vám za podporu. Předčila očekávání. Tímto vám dávám vědomí, že 15. ledna půjde do tisku moje kniha s názvem Vidlákovy kydy o zemědělství a každý, kdo přispěl, si zaplatil zálohu, případně si ji zaplatil celou.

Kniha půjde do distribuce koncem února. Uděláme si kolem toho celou řadu setkání po celé republice, protože vaše přízeň si zaslouží osobní setkání. Díky vám je už teď jasné, že Kydy půjdou dál za všech okolností a přes všechna protivenství.

Abych vás trochu navnadil, níže jsou dvě malé ukázky s úůvabnými obrázky mé skutečné schovanky Toničky:

Přátelé, můj článek o Braniborech v Čechách žije svým vlastním životem. Řeší se v nejvyšších kruzích, probírá se v majnstrýmu a Cempeři řeší, že na jižní Moravě působí E.On místo ČEZu, takže je to celé lež. Novinky už obvinily Janu Zwyrtek Hamplovou, že šíří dezinformaci a přitom ona udělala přesně to, co Cemper – řekla, že je to příliš závažná věc, než aby se nechala ležet. Řekla, že se obrátí na ministry, aby prověřili, zda nedochází ve zvýšené míře k odpojování domácností.

Ale lekli jste se, že toho chci podle nadpisu nechat, že jo? Mohu vás uklidnit, na nic takového se nechystám. Chci vám vlastně jen říct, že dneškem končí první fáze mé práce, podle plánu, který jsem tu vytyčil 9. července letošního roku. Tenkrát se článek jmenoval „Make Kydy great again“. Od té doby jsem čekal, že dnešní den přijde. Den, kdy bude moje inkognito dokonale propálené, že přestane mít jakýkoliv smysl se za něj schovávat.

Dneska mám pro vás další příběh ze stejné kategorie jako včera. Ano, zase jsem se potkal s bývalým kolegou. A stejně jako včera, mám pramálo chuti říkat k němu nějaké podrobnosti, protože nechci, aby byl svými současnými šéfy rozpoznán, pochválen za vynášení interních informací a byla mu připnuta medaile za whistleblowig. Tak to přece u nás vždycky je, že?

Včera jsem měl zase jednou štěstí, které bych si klidně odpustil. Potkal jsem se s bývalým kolegou z práce. Byla to naprostá náhoda, došel jsem si na oběd a koho v restauraci nenajdu… Náš bývalý elektrikář tam zdolává smažák… Odešel od nás před dvěma roky v té nejlepší době k ČEZu. Respektive k jejich distribuční firmě. Má se tam hodně dobře, jeho plat je možná dvojnásobný oproti tomu, co měl u nás, ale víc se nadře a když někde spadne vedení, tak se nikdo neptá, jestli prší, mrzne, nebo je svátek.

Přátelé, nemožné se stalo skutkem.

Zajisté jste zaregistrovali odkaz na německou protiválečnou píseň, kde rodiče zpívají, že své děti pro válku nedají. Jeden můj čtenář ji přeložil do češtiny a rovnou i nazpíval. Jmenuje se Qíla a já mu vzdávám hold.

Myslím, že se holkám k dnešní demonstraci bude hodit.

Zde je text a pod textem je i nazpívana:

Myslím, že bych vám teď měl dát vědět.

Když jsem publikoval svůj článek o tom, že své děti do války nedám, spustila se i jiná reakce, než ta Cemperova. Nevyskočili jen udavači a samozvaní cenzoři, kteří bdí nad bezpečím ovčanů, aby se náhodou nedozvěděli něco zneklidňujícího.

Dnes se konečně dostaneme k tomu, co jsem chtěl pustit už v sobotu, ale prezidentské téma hýbalo mým fejsbůkovým profilem a tak jsem dnešní článek stále posouval a posouval kvůli aktualitám. Ale k dnešku se to hodí docela dobře. Včera Rusko provedlo další masivní útok na ukrajinskou infrastrukturu a dnešním článkem hodlám nasvítit problematiku tamního konfliktu zase z jiné strany.