Přátelé, dneska si uděláme takový malý rozbor, proč považuju velká mééédia za viníky dnešního tristního stavu naší společnosti. Ukážeme si to na konkrétním případě konkrétního článku na Novinkách, který napsala (jak jinak) Karolína Brodníčková. Tato dáma se v poslední době zaměřuje na STAČILO! tak moc a píše takové ptákoviny, že se člověk neubrání dojmu, že tak nedělá z vrozeného altruismu a touhy po pravdě, ale spíš to má befélem.

Přátelé, evropské a krajské volby jsou už minulostí a před námi jsou volby parlamentní. Rok máme před sebou a tři roky za sebou. Za tu dobu se toho hodně odehrálo a ještě víc se toho změnilo. Na začátku bylo vítězství Pětikolky a milion propadlých hlasů, pokračovalo to válkou na Ukrajině, nevídanou inflací, energetickou drahotou a dopracovali jsme se k bezprecedentní aroganci moci, díky které jsme poprvé uviděli pravou tvář progresívního liberalismu.

Přátelé, ode dneška mám v nabídce třetí a na delší dobu poslední knihu, která se tak či onak dotýká zemědělství. Tentokrát jejím autorem nejsem já, ale moje schovanka Tonička. Když jsem před rokem začal pracovat na vydání knihy, přinesla mi několik zemědělských malůvek. Prý, aby v knize nebyl prázdný prostor mezi kapitolami. Malůvky se mi zalíbily a tak jsem ji povzbuzoval, aby v tom pokračovala. Věděl jsem, že bude ještě druhá kniha, kde bude také zapotřebí oddělit kapitoly.

Přátelé, Hamás mi dnes udělal čáru přes rozpočet. Utajili svojí akci proti Izraeli tak dobře, že jsem o ní nevěděl ani já, ani Mosad. Myslel jsem, že tento reklamní textík pustím normálně v deset večer a nechám ho přes neděli vyvěšený, ovšem při sledování aktuálních událostí na mě vyskočilo tolik reminiscencí a postřehů, že se článek o Palestině a Izraeli napsal sám. Vyjde v deset večer. Této reklamě musejí stačit čtyři hodiny.

Přátelé, druhá kniha se stala realitou…

Přátelé, dnes je neděle, kdy si snažím oddychnout. Proto vám jen krátce poreferuji, jak dopadl první workshop Institutu českého venkova, který jsme dělali včera v Miroslavi v rámci festivalu chutí. Celý festival byl docela velká akce, přijela na ní nějaká tisícovka návštěvníků a mezi nimi i Vidlákovi čtenáři.

Když stavíte dům, můžete se do něj nastěhovat až když je hotový z pětadevadesáti procent. Do té doby celá stavba jen žere peníze a práci. Ale výhodou stavby domu je, že od první chvíle je ta práce vidět. Čím víc se pak stavba blíží dokončení, tím méně se toho na ní mění. S vaším Institutem českého venkova (je váš, protože ho financujete) je to stejné. Jen s tím rozdílem, že dosavadní práce není ještě nikde vidět.

Takhle to bylo i tenkrát, když stavěli Národní divadlo, ne? To se také všude po vesnicích sbíraly příspěvky, aby z toho vznikla instituce, která bude národu ku prospěchu… Jo, tenkrát říkali: „Národ sobě,“ ale v podstatě to bylo to samé, co dneska. Doboví dezoláti, tedy sedláci a podruzi se učili, jak se organizovat a jak stavět první podpůrné struktury pro národní zájmy. V Práglu se zatím zdatně němčilo a ostentativně se ukazoval příklon k Habsburkům…