Krátký organizační úvodník:
Přátelé, ve středu budu v Liberci, kam mě pozvali místní organizátoři za PRO. Akce začíná od 18.00 v Koloseu. Já tam jako obvykle budu o něco dřív. Pokud byste se chtěli speciálně potkat se mnou, případně byste si chtěli vyzvednout knížku, budu vám k dispozici.
V posledních týdnech se na mě obrací stále více lidí, že chtějí nějak pomoci, ale nevědí jak. Rádi by něco udělali, protože situace se stále zhoršuje, ale henta demogracie nějak nefunguje, protože k žádné změně nedochází. Stále častěji nacházejí společnou řeč se svými sousedy, stále častěji jsou překvapováni, kdo sdílí jejich názory, ale když se podívají na Události nebo na Novinky, nic se neděje, vláda je pevně v kramflecích, jin vymýšlí další způsoby, jak nás obrat.
Dneska budu pokračovat v dobrých zprávách, kterých v této době nikdy není dost. Máme za sebou kouř od vlády a jejího slavného konsolidačního balíčku a kdo se nechcete opít z té tragédie, pro vás mám takovou malou nepodstatnou reportáž, která ovšem ukazuje, jak se nám doba pohnula a vlastně docela dobrým směrem.
Můj včerejší článek o čase, který nám ještě zbývá, byl docela depresivní. Ono také není moc důvodů k radosti. Každý den sledujeme, jak se utahují šrouby. Každý den sledujeme, jak se propadáme do dluhů, ale válečná mašinérie jen kvete. Každý den vidíme, jak moc se realita vládních činitelů liší od té naší. Každý den sledujeme, jak moc velkých médií dokáže přehlušit i statistiku, která hlásí přesný opak toho, co náš premiér. Přesto mi dnes dovolte antitezi ke včerejšku. Ještě se to totiž nestalo.
Můj předvčerejší článek o tom, jak se mění poměry, se mezi některými čtenáři setkal setkal s odsudkem, že moje přání bylo otcem myšlenky. Ve skutečnosti alternativa žádnou ofenzívu nevede, libtardi jsou naprosto v pohodě a vláda je stále stejně silná. Včera se v komentářích běžně objevoval posměch a různá doporučení, ať slezu zpátky na zem.
To mi včera vyprávěl můj bratr… Také se podíval na fejsbůk paní Pernické, kde probíhá lítá bitva mezi normálními lidmi a libtardy a našel si tam jeden krásný typický příspěvek, ve kterém mladý nadějný a dynamický jinoch vysvětloval svému okolí, že hejtovat paní pekařku je zcela oprávněné. Je zcela správné se do ní pustit, je správné jí kazit živnost, je správné jí škodit, protože…. já vlastně nevím. Asi její zastávání nějakého názoru je nebezpečné naší svobodě a demokracii.
Včera jsem byl v Praze. Měl jsem domluvený rozhovor s Tomášem Doležalem a Petrem Hamplem. A protože jsem měl čas, řekl jsem si, že dotáhnu do konce tu věc s Tomášem Bartkovským z Reflexu. Slíbil jsem mu paštiku a sádlo za výhru v mé soutěži o suverénně nejblbější článek o nedělní demonstraci. Původně jsem to myslel trochu v nadsázce, ale on se mi sám ozval, že o výhru stojí a že mu ji mám poslat na adresu Reflexu.
Dnes začnu jedním velkým poděkováním. Institut českého venkova existuje zatím jen pár dní, ale podpora od vás čtenářů je nad očekávání. Věřím, že od nového školního roku pojedeme už naplno a u Vidláka budou pro každého čtenáře a příznivce otevřené dveře. Děkuji vám všem. Včera jsme dokonce obdrželi první skutečně velký sponzorský dar. Chtěl bych poprosit hentu štědrou paní, která nám poslala dar ve výši několika desítek tisíc korun, aby se mi ozvala na mail. Za takový dar se sluší poděkovat osobně a s pugétem v ruce.
A teď už dnešní text:
Asi jste už všichni zaznamenali nejnovější vládní kauzu se kterou přišel bývalý šéf Úřadu práce Najmon. Zveřejnil nahrávku na které s ním Ministr práce a sociálních věcí ukončuje pracovní poměr. Nahrávku si můžete poslechnout, přepisy si můžete přečíst, komentářů je plný internet, takže si snadno můžete udělat názor, jestli pravdomluvný a čestný Jurečka hledá řešení, jak se s vysokým úředníkem domluvit a nebo zda ho kombinovaně vydírá a zároveň uplácí.
