Všeobecná mobilizace

Takovou armádu nezávidím ani Bundeswehru, který převzal velení nad její aktivní části.

Targusi, ač nerad musím být na vaši adresu ještě jednou, po nějaké době, osobní. Jste pro mne totiž typická ukázka strůjců mnichovské kapitulace. Vy rozhodně nemůžete pochopit, že vše české muselo být kdysy vybojovalo a velmi často bráněno bez ohledu na oběti. Tak totiž vznikají suverénní státy. Kapitulací vznikají kolonie.

upřesnit Vidlákovo tvrzení o výrobě zbraní v ČR.
Tzv. hloupá munice vychází z hlediska efektivity ekonomicky dráž, než ta chytrá, tedy střela s vlastním naváděním. Proto dnes nemůžeme čekat, že se bude masově vyrábět z ingotu železa tank nebo houfnice na jednom místě.
Jistý kompromis je pak "hloupá zbraň" s aktivním systémem řízení palby, viz modernizovaná houfnice DANA, kterou Slováci proměnili na systém ZUZANA.
https://cs.wikipedia.org/wiki/155mm_ShKH_vz._2000_Zuzana
Dočtete se, že to je vlastně opět ona zmíněná skládačka, komponenty jsou mimo jiné i z USA? Izraele, Austrálie, atd., ovšem ono to dnes asi jinak moc nepůjde.
Stran počtu Švejků v řadách AČR asi jen poznámečka, že skutečně bojové útvary tvoří asi tak 5 000 kusů, což byly dva socialistické pluky v době míru i s odloučenými jednotkami. V době mého vojančení měl pluk v základu 1 500 vojclů bez odloučených jednotek, při mobilizaci šly počty zhruba na dvoj až trojnásobek.
Chlapci v dnešní armádě by tedy tehdy pokryli úsek plzeňské divize, kde jsem sloužil, jen v první linii, kde stály pluky v Tachově a ve Vysočanech (Bor u Tachova). Tedy prostor o šíři nějakých - ať nežeru - 60 km, ale spíš tak 30 - 40. Druhosledové bojové zálohy žádné (tehdy pluk ve Stříbře), letectvo skoro žádné, PVO ještě starší, než mají tolik vysmívaní Ukrové (systém KUB, pravěké "ještěrky" zrušeny bez náhrady. Ale máme celých rovných 100 - fakt si nedělám srandu, jedno sto - řízených střel proti letadlům. Sice k tomu furt nejsou adekvátní radary, ale kdo by se takovými maličkostmi zabýval.

Nakonec se diskuze k září 1938 může omezit na jednu zásadní otázku, zda jsme tehdy měli bojovat nebo ne. Zastávám názor, že jsme bojovat měli. A to i s vědomím, kterým potěším své názorové oponenty, že můj prapředek byl za mobilizace nasazen v první linii a v případě bojů v 1938 bych zde dnes nebyl. :-)

Mnoho z vás určitě chodí občas i na Kosu, ty chci upozornit na skvělý dnešní blog který tam je od Leo K. Pro ty co na ní nechodí: https://vlkovobloguje.wordpress.com/2018/09/29/954130/

Stran Mnichova, stále mám spíš víc pochopení pro uvažování Beneše a vlády, přes všechny důsledky, které to zemi a lidem přineslo do budoucna. Ve všech těch úvahách o "měli jsme bojovat" a šermování s čísly, zaniká reálná zahraničně politická situace, kdy nás právě ti, o něž jsme se opírali nejvíc, hodili přes palubu. Je třeba mít stále na paměti, že Beneš stál před jasně "nejasnými" vyjádřeními, která by se dala shrnout do:

"My jsme zachovali mír, pokud ho nepřijmete, budete strůjci příštího konfliktu. Pokud nás svou válkou vtáhnete do války proti Německu a Německo bude poraženo, nemůžete počítat s tím, že zůstanou zachovány vaše původní hranice."

V podstatě stál tedy Beneš před třemi volbami:
a) Válčit a slavně zahynout, všemi opuštěni. Německu bychom pěkně pustili žilou, dost možná bychom se pro něj stali takovým "Afghánistánem" dob pozdějších. Ale na konci... Na konci by to byli naši slavní spojenci, kteří by do hry vstoupili s vojsky nedotčenými.
b) Válčit, za cenu strašlivých ztrát vtáhnout přeci jen Francouze a Brity do války proti Hitlerovi... Abychom na konci to pohraničí STEJNĚ ZTRATILI. Abychom byli těmi, kdo "mohou za mrtvé Pierry a Tomíky". Jen by se naší krví, naší zemí, našimi městy řešil "problém Hitler".
c) Neválčit. Podat se. Uchovat muže pro dobu, kdy bude ochotná bránit nejenom naši, ale i svou svobodu sama Francie s Británií. A byli to pak naši muži, kteří umírali ve Francii za svobodu Francie, nad Kanálem a v Británii za svobodu Británie...

Shrnuto - všichni se zde schodujeme, že bychom nakonec, opuštěni, podlehli. Volba válčit byla volbou mezi totálním zničením, nebo, v lepším případě, dosažením PRÁVĚ těch mnichovských hranic - za cenu krutých ztrát a získáním nálepky viníka války.

Beneš stál před jasným prohlášením, že i kdybychom svým bojem donutili bojovat Francouze a Brity, můžeme se s pohraničím rozloučit tak jako tak. Na to byli naši demokratičtí spojenci až příliš zvyklí kreslit nové čáry po mapách. A na to zároveň příliš nechtěli umírat "kvůli nějakému Československu". Ta neochota byla naprosto klíčová. Nakonec - západní spojenci stejně nesplnili jediný bod Mnichovské dohody - a ani se o to nepokusili. Nemluvím jen o březnu '39, kdy jsme přeci "de facto už neexistovali a zbytek sám poprosil Hitlera o ochranu". Mluvím jen o takových "drobnostech", jako byly slibované mezinárodní síly dohlížející na spořádané předávání území a humánní zacházení s neněmeckým obyvatelstvem.

Ještě křišťálověji ta neochota vyzněla při útoku na Polsko, kdy ano, spojenci už Německu válku vyhlásili, ale... Ale všichni víme, jak moc Polsku doopravdy pomohli.

Britové a Francouzi prostě kvůli nějakým podlidem ze středovýchodní Evropy umírat nehodlali. Tečka.

Ale VELMI BY SE jejich politickým špičkám LÍBILO, kdyby ti středovýchodní Evropané pustili žilou Hitlerovi natolik, že by naši "přátelé a věrní spojenci" mohli opět začít hrát roli evropských Hegemonů kreslících nové čáry hranic. Naši předci, obyvatelé Republiky československé mohli hrdě zemřít za konečné vítězství sladké Francie a hrdého Albionu - a zároveň být těmi, kdo bude kaceřován. K tomu bychom byli dobří dost.

Naprosto stejnou logikou přistupovala především Británie k nabídkám SSSR o koalici po březnu '39. Prostě doufala, že Hitler se Stalinem vykrvácejí na sobě a oni pak budou těmi, kdo bude o všem rozhodovat.

Podtrženo sečteno: Většina z nás žije právě díky Benešovu rozhodnutí. Naše vykrvácení se v září '38 by nepřineslo do rozložení sil novou kvalitu - Francie a Británie byla slepá až do okamžiku, než na ně začaly padat bomby, protože SLEPÁ BÝT CHTĚLA. Svým způsobem jsme svou "mnichovskou obětí" nakonec Brity a Francouze donutili prozřít. Neuchránili jsme je před tím, před čím oni nebyli ochotni uchránit nás. Jenom to trvalo dva roky, než se ukázalo, že to, co s mapou Evropy hrají, není nějaké "člověče nezlob se" někde v Asii. Že se to týká i jich samotných.

Ale PAK jsme jim poskytli sami velké množství dobře vycvičených mužů. Mužů, kteří umírali ve chvíli, kdy umírat smysl mělo.

Stran oné "ohnuté páteře" mám pak za to, že nám ji nejvíc ohýbají právě ti, kteří právě o ní nejvíc mluví. Hovoříme-li o tom, že "jsme za svou zemi nebojovali", dopouštíme se ve skutečnosti strašlivé nespravedlnosti na nás samotných. Hlavně na všech těch mladých mužích, kteří opustili zemi, aby mohli proti Německu a za budoucí obnovené Československo bojovat v uniformách zemí, které nás před tím neváhali zradit.

I proto je tak důležité, že jsme zaplatili Británii za poslední náboj a mosazný knoflík, který při OBRANĚ BRITÁNIE naši muži použili.

Tvrdit, že jsme svou svobodu nebránili, je prostě účelovou POLOpravdou. A čím častěji ji ve snaze vybudit národní hrdost užíváme, tím silněji ji, paradoxně, podporujeme. Jdeme tak na ruku jenom všem těm sebemrskačům, kteří se nám snaží vnutit myšlenku, že Češi za svou zemi nejsou ochotni umírat. Že ji jsme jen zvyklí dostávat jako dárek od jiných. Že nám naši svobodu musí vybojovat vždycky někdo jiný...

Vždy rozhoduje výsledek.
Ztráty Čechů - 360 000 lidí.
Přínosy