.... a pak filozofové jeho konání zdůvodňují. Obráceně to nefunguje. Tohle je motto velmocenské politiky celého světa.  

Tímto chci navázat na včerejší článek a diskusi pod ním. Řešilo se tam, jak moc je Putin klamár a jak moc je jeho politika nebezpečná. Vidlácky bych to viděl asi následovně: 

Dnešním článkem bych chtěl vzpomenout blahé paměti Zacharčenka. Myslím tím onoho lídra Doněcké republiky, který byl nedávno rozmetán výbuchem v restauraci. Ukrajinci ihned obvinili Rusko, Opolčenci obvinili Ukrajinu, Rusko obvinilo Ukrajinu, svět zůstal potichu, byl zvolen nový šéf a jede se dál.  Mediální a mezinárodní ohlas vesměs žádný.  Ani bych o tom nepsal, nebýt té drobnosti, že mu na pohřbu bylo sto tisíc lidí. Teď tam budou mít v listopadu nové volby. 

Jsem dítko konce padesátých let a tudíž podstatnou část života jsem prožila "za socíku". Nemůžu nad tím jen tak lehce mávnout rukou, ale že bych byla nějakým extra příznivcem těch "totalitních" dob, to teda ne. Politika mě nezajímala,  u nás v podniku mě přestali lákat ke vstupu do "strany" v okamžiku, kdy se profláklo, že můj táta vrátil stranickou legitimaci v devětašedesátém roce. Dodnes si pamatuju kyselý ksicht vedoucí kádrového útvaru, když se měl ptala "A proč tatínek vystoupil z KSČ?" a já jí odpověděla, že na to se ho musí zeptat jeho, já to nevím.  Jasně že jsem věděla... 

Asi se tu všichni shodneme na tom, že svět je čím dál složitější a to prakticky ve všech ohledech. I když dějiny nejdou úplně přímočaře, přesto nejde přehlédnout, že dneska jsme poněkud dále než kdysi. 

S včerejším Čmoudovým textem v mnohém souhlasím. Rozumím té motivaci, v mnoha případech bych argumentoval stejně a proto jsem ho bez problémů pustil na sklo. Měl jsem ho doma týden a musím říci, že jsem o něm týden přemýšlel. Především tedy o tom, co je už v názvu. My a oni. Čmoud říká, že neuznává žádné MY, kteří jsme kolonizovali Afriku, nechali hladovět černochy a podobně. To dělal někdo jiný, my tím nejsme vinni.

Těsně po volbě Donalda Trumpa americkým prezidentem jsem  na Kose jsem napsal článek, že Trump už má podle mě svou dějinnu úlohu splněnou. Najednou je totiž dovoleno beztrestně kritizovat amerického prezidenta. To jsem tehdy ještě nevěděl, kam až to může zajít. Je to podobné jako před první světovou válkou, kdy podobní komentátoři jako já tříbili brka na textech o tom, zda by válka nemohla něco vyřešit. Nikdo si nedovedl představit, jaká příšerná hrůza to pak ve skutečnosti bude. I já si už někdy říkám, že jsem neměl psát tak bohorovný text o džinech, které už nepůjde vrátit do láhve.

Vždycky jsem se útrpně usmíval nad zprávami z Afriky, Arábie nebo Afghanistánu (všechno začíná na A). Ta místní neschopnost vytvořit cokoliv hodnotného, ta rozdrobenost do klanových struktur, negramotnost, ale zato každý má samopal. Jako kdyby u nás strážci chrámu svaté Barbory vedli svůj nesmiřitelný konflikt s Čáslavskými novokatolíky o náboženský statut kopce Kaňk, protože tam kdysi Žižka zatnul prapor do země. Nebo jako kdyby nesmírně populární Dominik Duka vyhlašoval klatbu nad Halíkem a ten musel okamžitě prchnout do Austrálie, protože kdekoliv v Evropě by ho někdo s chutí zabil.