Snad mi to Vlk odpustí, Bůh je mi svědkem, že to není nic proti němu. Ale prostě se musím ozvat. Vlk ve svém včerejším článku zopakoval to s čím přišel jako první a na co začaly přicházet i ostatní sdělovací prostředky a najednou je toho plný internet a budou toho i plné noviny. Totiž že Zemanovi ke zvolení pomohly řetězové maily. Kdo by nevěděl, co to je, tak se jedná o maily, které si lidé posílají mezi sebou. Přijde vám mail od kamaráda, který vám nabídne odkaz, či přílohu a nebo se rovnou v textu dozvíte cosi o prezidentském kandidátovi ať už v dobrém nebo ve zlém. 

Tento příběh začal několik měsíců před prezidentskou volbou. A uzavřel se minulý týden. Nečekal jsem, že z něj vyplyne tolik poučení. Prostě jsem řešil jeden z mnoha pracovních problémů a seznámil jsem se s dalším z velkého množství mých dodavatelů. Ale myslím, že to stojí za zmínku. 

O víkendu jsem byl v západních čechách ve svém rodišti. Popovídal jsem si s tatínkem, dal pusu mamince a slíbil jí, že tu a tam na vidlákových kydech také napíšu něco o ní. To já prý pořád jen táta táta a zapomínám, že to ona mě nosila na rukách a utírala mi zadek. Ona mi vařila, prala, uklízela, ona mi držela palce a mohla se umodlit, kdykoliv mi bylo zle. Má pravdu. Maminko slibuju, že se zaměřím nejen na moudrého otce, ale i na starostlivou mámu.

V jedné Kunderově knížce, nevím jestli to je "Život je jinde" nebo "Valčík na rozloučenou", je scéna, kde hrdina odchází z Čech a potká krásnou ženu. Přemítá, že měl už krásné ženy, ale jejich krása pro něj byla vždy jen takovým přívažkem. Tentokrát si však uvědomí, jak je krása důležitá a přemítá, že krása je nade vším, že je bezprostřednější že je víc než pravda, že je víc než spravedlnost a s trochou hořké ironie si uvědomuje, že mu to došlo až teď, když je pro něj její krása navždy ztracená.

Ministr zdravotnictví je u nás taková dost nevděčná funkce. Do resortu se sype pořád víc a víc miliard a pořád je to málo. Pořád budou mít doktoři malé výplaty (i když jsou jejich gáže v porovnání s jinými obory astronomické), pořád budou existovat dražší a dražší přístroje, pořád budou chtít nadnárodní farmaceutičtí giganti vydělávat na lidském neštěstí a budou mít na úplatky vždycky dost peněz. Pokusit se v takovém mišmaši zorientovat a něco opravdu udělat, to snad ani nejde.

už přes něj dostali... 

Jak dlouho už tu máme tu naší demokracii? Dvacet osm let? Čtvrt století a kousek. Docela slušná doba. Člověk se za tu dobu stihne narodit, vychodit školu, najde si nějaký ten obor, třeba i udělá vysokou a začne pracovat. Z malého škvrněte se stane dospělým. Zažije lecjaké veletoče, přijde o iluze, nejméně desetkrát změní své sny, nápady i možnosti a leckdo si dokonale zkazí život, že už to nikdy nenapraví. Je to vlastně velmi dlouhá doba. 

Někdy přede dvěma roky, v době, kdy Evropu zaplavila migrační vlna, jsem na internetu zcela náhodně shlédla televizní debatu skupiny jakýchsi německých politiků. Byla to tehdy důležitá debata a tak byla opatřena i českými titulky. No a jeden z těch debatujících, sociální demokrat, tehdy v určitém okamžiku prohlásil, že lidská práva v současné EU musí být nadřazena jakékoliv ústavě a o nelegální migranty volně se valící do EU musí být postaráno bez ohledu na jakékoliv zákony. Dnes to v mnoha případech vypadá, že to tehdy mysleli vážně.

Nijak se netajím názorem, že jsme na EU navázaní asi tak jako je Ukrajina navázaná na Rusko a tím pádem mají naše snahy o vystoupení z Evropy asi tak stejné šance, jako má Ukrajina nebýt ruským nárazníkovým územím. Naše ekonomika je navázaná na Německo ve všech ohledech. Největší firmy u nás jsou německé. Nemáme prakticky žádnou českou banku, která by stála za řeč, náš export jde sice do celého světa, ale zase přes Německo. I kdyby se Miloš Zeman ujezdil a podepisoval kupní smlouvy na traktory dnem i nocí, tak změní tuto dojče orientaci o několik procent.

Je nejvyšší čas ukončit volební stav po prezidentské volbě a obrátit zrak opět kupředu. Proto bych dnes ještě jednou naposledy nastolil téma Pražské kavárny a našeho neúspěšného kandidáta na Hrad. Ještě jednou zhodnotit situaci, přednést nějakou tu předpověď do budoucna, probrat to ještě v diskusi a pak už se zabývat něčím smysluplným. Třeba chovem dobytka a polními pracemi. 

Takže: 

Jsem dítko konce padesátých let a tudíž podstatnou část života jsem prožila "za socíku". Nemůžu nad tím jen tak lehce mávnout rukou, ale že bych byla nějakým extra příznivcem těch "totalitních" dob, to teda ne. Politika mě nezajímala,  u nás v podniku mě přestali lákat ke vstupu do "strany" v okamžiku, kdy se profláklo, že můj táta vrátil stranickou legitimaci v devětašedesátém roce. Dodnes si pamatuju kyselý ksicht vedoucí kádrového útvaru, když se měl ptala "A proč tatínek vystoupil z KSČ?" a já jí odpověděla, že na to se ho musí zeptat jeho, já to nevím.  Jasně že jsem věděla...