půjde to přes elektriku...

Včera jsme ve Vidlákově měli výpadek proudu právě v době, kdy obvykle sedím u počítače a datluji poslední úpravy denního článku. Nebyla žádná vichřice, nebyla žádná těžká námraza, Dukovany za kopcem jely na plný výkon, ale stalo se. Můj počítačově geniální bratr zajistil Vidlákovy kydy proti všem druhům hackerských útoků, nemám facebook, ministerstvo pravdy ještě nenašlo moji adresu a ni občanské jméno a tak musela přijít na řadu instance nejvyšší... vypnuli mi proud... Ale dost srandy.

Máme tu konec roku. Rachejtle, petardy, přání... Štěstí a zdraví, úspěch, peníze... Trocha alkoholu, někomu začíná dovolená. Trocha nostalgie po starých časech a snad i nějaká ta naděje a víra v budoucnost. A tak si říkám... jaký asi bude rok 2018? Pojďme si udělat malou předpověď. Jen tak, po Vidlácku bez hlubokých analýz trhu i politiky. Já v článku a vy v diskusi... pojde si říci, jaký by ten příští rok mohl být, měl být a třeba i bude. Tedy: 

Máme konec roku, počasí nestojí za nic, sedí se doma, dlabe se vánoční cukroví, nic se nemusí a nic se nedělá, polehoučku už směřujeme k silvestru a novému roku. Na několik článků to určitě vydá. Dnes bych se chtěl krátce věnovat mým osobním utopiím. 

Poslechl jsem si Zemanův štěpánský projev. Mimochodem, jsme fakt skvělá země, kdy mohu o našem nejvyšším představiteli říci, že je to jen tak... Zeman. Žádný tatíček prezident, ó Velký, Urozený, Pan, nebo jiné oslovení. Prostě jen  Zeman, Klaus, Havel... Snad nám to ještě chvíli vydrží... 

Takže, pustil jsem si jeho projev, byl jsem u monitoru sám, nekoukal jsem se na žádné komentáře, neposlechl jsem si žádné reakce, ještě jsem se ani nepodíval k Vlkovi na Kosu, zkusím to zhodnotit bez jakéhokoli ovlivňování ostatními.

Motto: Je těžké být sousedem a dobrým tátou.

„K…a, zas mi padá práce,“ otráveně zavrčím od okna. Mám na parapetu zaparkovaný čaj s citrónem – bohužel bez rumu. „To zas valí,“ hledím na bílou nadílku, jak padá z nebes, a přemýšlím, jaké lsti použít, abych se vyzul z uklízení rajónů.

Nejprve chci všem poděkovat za včerejší textovky... Sešlo se jich pár desítek a pro moji ženu to bylo překvapení, které bude vstřebávat ještě několik dní.... .-) Díky všem, co to riskli, věřili mi a napsali. Číslo je z článku už smazané a za pár dní zmizí ze světa. Ještě jednou díky všem. Jste výjimeční čtenáři a každého jednoho z vás si velmi vážím. 

A teď dál...

S mojí ženou jsme spolu třináct let. Za tu dobu se mnou prošla dobrým i zlým, byla mi vždycky oporou a nikdy mě nezklamala. Porodila mi čtyři děti, páté porodí co nevidět, z našeho domu udělala domov. Její priority byly vždycky doma v rodině, v dětech, vytváření přátelské a pohostinné atmosféry a nikdy si neposteskla, že ji díky tomu minula pracovní kariéra. 

Zítra večer zasedne většina obyvatel naší země ke společnému stolu, dají si smaženého kapra s bramborovým salátem, v obýváku bude stát nazdobený stromeček, pod ním budou zabalené dárky. Přijede Ježíšek, z reproduktoru se budu linout koledy, zítra odpoledne se republika zastaví a vysoce nadpoloviční počet obyvatel to bude mít úplně stejné.

Chtěl bych dnes navázat na poslední článek o výchově dětí. Respektive chtěl bych ho použít jako oslí můstek k dnešnímu tématu, které by se už mělo dotýkat vánoc. Začnu tentokrát hodně zeširoka. 

Jeden můj známý mi nadhodil téma o dětech... sám má doma dvě děti a jeho žena má pocit, že se dětem málo věnuje, prý co si o tom myslím...  Řekl bych, že to stojí za obsáhlejší odpověď.