Přátelé, od neděle se ke mně už asi tisíckrát dostalo video, ve kterém Láďa Vrabel oznamuje, že koalice STAČILO! se rozšíří o jeho hnutí, Česko na prvním místě a on sám bude na volitelném druhém nebo třetím místě kandidátky. Nejčastější věta pod tímto videem je, že se asi všichni zbláznili. Když se mě na to zeptali i v mém pravidelném rozhovoru na Parlamentních listech, tož jsem si řekl, že bych k tomu asi měl říct pár slov. Ono to totiž vypadalo skoro jako šíření poplašné zprávy.

Sociální sítě na Alternativě jsou naplněny diskusí o Rakušanově debatě v Karviné, kam si Vítek dovezl několik policejních antonů, obklopil se gorilami, řádně se nechal nabrífovat, postaral se o dodatečné fandění od Šafrova plátku For Rum 24 a pak se nechal oslavovat, jak vyhrál zápas. FC Dozimetr porazil místní okresní přebor, protože byl zároveň hráčem i rozhodčím, který se postaral, aby domácí mužstvo nikdy nedokončilo jedinou akci.

Vlastně je to jednoduché. Pokud nějaký politik přijde s něčím, co se lidem líbí, co by se jim hodilo a nebo co by potřebovali,  Česká televize to označí za populistickou politiku, tím to dostane patřičný cejch, příslušný politik je jasný populista a populismus není v souladu s evropskými hodnotami. Tečka.

Evropské hodnoty jsou něco, co se lidem nemá líbit, z čeho mají skřípat zubama, ale co je prostě správné. Kdo řekl, že je to správné? Liberální média.

https://www.youtube.com/watch?v=dG0luSSSDG8

Pamatujete, jak se loni začalo mluvit o rozšíření BRICS? Když se najednou ukázalo, že Rusko není izolované, ale naopak Putina vítají s královskými poctami takřka všude jinde mimo Západ? Když se začalo mluvit o jejich společné bance i společné měně? Nebo alespoň o společné zúčtovací jednotce? Profesor Budil BRICS označuje za určitou revitalizaci starých amerických myšlenek a receptů na rozvoj (Keynesiánství) a je vidět, že tato koncepce začíná být populární všude mimo americkou dominaci.

Ve čtvrtek jsem měl veřejnou debatu s občany a koalicí STAČILO! v Táboře.  To je to město, odkud se dá po dálnici dojet „do Budějic,“ ale nedá se po dálnici dojet do Prahy. Byl to hezký večer. Při debatě jsme vesele spekulovali, že byla doba, kdy se Tábora Praha bála, protože byli schopni nastartovat bojové vozy, seřadit je do vozové hradby a Jan Rokycana měl co dělat, aby Žižku ukecal a ten Prahu ušetřil. Za pět set let se nic nezměnilo. Praha je pro venkov pořád ten „zrádný Babylon.“

Přátelé, nejvíc mě v posledních dnech pobavil Jeník Cemper, který si na svých Manipulátorech vycucal z prstu, že za protestem zemědělců na Chomutovsku stojí Agrofert. Myslím, že nálada v jeho kolínském bytě je na bodu mrazu i přes veškeré globální i lokální oteplování. Rychle to zdehonestovat, rychle se jim vysmát, protože i tohle jelito pochopilo, že jeden traktor vydá za sto demonstrantů. Akce vznikla spontánně během několika dnů, ale své německé kolegy nakonec jela podpořit kolona více než sta traktorů a náklaďáků.

Je v této zemi ještě někdo, kdo nezaznamenal propagační video hnutí STAN, které se odehrává ve sportovní šatně, kde Vítek Rakušan vysvětluje svému mančaftu, že hráli moc při zdi, přistupovali na kompromisy, taktizovali, aby zůstali ve hře a lidi na to koukají a vůbec jejich hře nerozumí? Myslím, že to bylo první Vítkovo video, které bylo hojněji sdíleno mezi dezoláty než mezi jeho vlastními voliči. Málokdy měl fejsbůk z něčeho takovou bžundu.

Představte si, že je únor roku 2022 a Zelenský sedí někde ve svém prezidentském křesle a má před sebou na stole rozkaz k zesílení ostřelování Doněcku. Máme týden do začátku války. Maria Zacharovová se v ruské televizi směje předpovědím západních médií, kdy že začne ruský útok, kolem hranic Ukrajiny se pohybují statisíce ruských vojáků. Zelenský se rozhoduje… Má za sebou spousty setkání s Američany, kteří mu slibují nehynoucí podporu „tak dlouho, jak bude zapotřebí.“ V Polsku jsou už nahromaděné první vojenské dodávky pro případ války.

Když mě v listopadu navštívila Ivana Svobodová z Respektu, vedli jsme naprosto mimoběžný rozhovor. Já mluvil o mediálních manipulacích a vytváření iluze místo skutečnosti, ona se domáhala, abych se jí omluvil za to, jak jsem po ní vyjel při našem prvním setkání. Hodinu jsme vedli rozhovory dva. Jeden o KoZe a druhá o voze. Bezútěšnost této marné domluvy ještě podtrhával fakt, že Svobodová a její tým od první minuty odmítali jakoukoliv moji pohostinnost. Sice jsem jim, jako každému hostu, nalil své portské, ale ani se ho nedotkli.